Terezie Zemánková: Anna Zemánková

Patrně nejznámější česká autorka art brut se k tvorbě uchýlila na prahu padesátky, v době osobní krize. Tehdy její mohutná imaginace vyplavila napovrch obrazy ukryté v podvědomí. Začínala tvořit vždy brzy ráno, kdy se z automatických gest rodily prvotní formy budoucího obrazu. Během dne je precizovala a doplňovala o stovky a tisíce repetitivních detailů.

I když se její fantaskní, jakoby podmořská květenství mnohdy transformují do živočišných tvarů, stále respektují základní principy rostlinného světa – odněkud vyrůstají, dávají vzejít květům, rodí plody. V rostlinné podobě jsou zakukleny nejrůznější libé i nelibé pocity, vnitřní poselství autorky. V průběhu let začaly být její kresby čím dál více subtilní, éterické, odhmotněné. Její soukvětí připomínají právě rozžehnuté světlice mířící kamsi vzhůru. Jsou metaforou autorčiny touhy vymanit se z tíživé tělesnosti, docílit transcendentálního rozměru. „Ze hlubin vzhůru“, tak nazvala jedno ze svých stěžejních děl, a tak lze charakterizovat i celý princip její tvorby.

Volba technik byla u Zemánkové poměrně impulzivní. Často si pomáhala kuchyňským olejem, který jí sloužil pro zprůsvitnění pastelů. Tempery a pastel doplňovala kresbou tuší a kuličkovým perem. Své pozdější práce perforovala, protlačovala, vyšívala, aplikovala do nich háčkované objekty, pracovala s textilní a papírovou koláží, do kreseb začleňovala umělé diamanty, korálky, flitry. Každý prvek měl svůj symbolický význam, byl dalším krokem směrem k dosažení kýžené krásy a dokonalosti, která měla předčít to, co stvořila příroda.

Tvorba se pro Annu Zemánkovou stala magickým rituálem a hlavním smyslem života. Nalezla v ní uspokojení, díky kterému s vnitřním klidem překonávala i takové rány osudu, jako byla těžká cukrovka a s ní související amputace nohou.


texty