Pavel Konečný: Rozhovor s Annou Zemánkovou

Kdy jste začala tvořit?
Víte, tak já jsem v sedmnácti letech ráda kreslívala. Spíš takový krajiny, taky ještě některý věci. Moc jsem toho rozdala. Někdy jsem šla do té fantazie, ale tak jenom někdy, pak zase ne. Potom jsem se vdala. Jo, a taky jsem chtěla jít na školu, na kreslení. Ale rodiče mi to nedovolili. No to víte, dřív se na to dívali jinak. Tak jsem to zabalila a dala jsem to na hůru. No a potom jsem se vdala. V Olomouci jsem se vdávala, svatbu jsem měla v Hejčíně, v tom novým katolickým kostele. Měla jsem moc krásnou svatbu, když si na to vzpomenu ... no, je to už 48 let. A pak už na malování nebylo vůbec pomyšlení. Když už syn, ten nejstarší, studoval na medicíně, tak přišli jednou oba dva i s tím druhým synem. Tady ve sklepě jsme to měli, ten kufr. Já jsem nikdy neříkala, že jsem malovala! Já jsem o tom nepovídala. A tak se ptal, čí jsou to kresby. No tak jsem říkala, že moje. Tak oni z toho byli celí pryč, že jsem kreslila. Tak ten můj student medicíny pořád abych kreslila. „ Já ne, copak já mohu kreslit? Já mám své povinnosti!“ Tak mně tedy koupili barvičky, papíry, abych něco nakreslila. Tak jsem něco nakreslila... a byli nadšeni. Tak jsem řekla: „Ano, já vám něco nakreslím, nějakou fantazii vám nakreslím.“ No a on mi vám na to řekl, a často si na to vzpomenu: „ Maminko, kresli, když na stáří budeš mít tento koníček, bude s tebou moc dobře, že budeš mít stáří mnohem příjemnější!“ A já vám si na něho tak často vzpomínám, že jsem poslechla, a že jsem přece kreslila a že dneska z toho mám.... Víte, já když něco nakreslím, tak ono to pro mně už splnilo úkol, já mám nesmírnou radost a já to už potom odkládám. A už se o to nezajímám.

Žiju tady sama, ale pořád mám co dělat. Ovšem s těma očima to mám trošičku zlý. Takže já, když dělám ty titěrné věci ... já se vám vyžívám v té titěrnosti, ale bohužel ty oči mi nedělají dobře, takže toho musím nechat. Zatím. Už kreslím dvacet let, začala jsem v takovým ... šedesátým ... osmapadesátým roku.

V rodině také někdo kreslil ?
Ne, u nás je více větev umělecká. Od mého tatínka byla sestřenka velká dramatická umělkyně... Paula Veselá z Rakouska. Ona to zná spíše starší generace. A od maminky, taky tatínci byli bratři, to byla velká operní pěvkyně Heřma Žárská. Víte, tak je to spíše větev umělecká, ale kreslení, to jako ne. Je zajímavý, že ten syn sochař, to umění se v něm probudilo až taky zas v 16 a 17 letech, tak jako u mne. Můj tatínek byl kadeřník a maminka byla doma. Ona byla ze tří sester a byla jiná jak sestry, docela něco jiného. Víte, a můj dědeček, to byl zednický mistr, ale tehdy byli jako stavitelé. On dělal i plány, velmi nadaný byl. Rodiče pocházeli z Příbora (rodiště Sigmunda Freuda, pozn. PK) Maminka často pobývala v Olomouci u strýce a tam si namluvila tatínka a tam jsem se narodila. Vyučila jsem se jako zubní technička a to povolání jsem vykonávala až do vdávání. Velmi mě to bavilo. Taky jsem operativně pracovala. Kreslení mě však baví víc, to jistě!

Jakým způsobem kresby vytváříte?
Tady kreslím ... na tým stolku. Podívejte, jaká inspirace je? Někdy poznám, že jsem něco uviděla. Někdy třeba něco vidím... takový hluboký pocit co má člověk v nitru, že mi to zůstává, a že já to potom dávám na papír. Víte, udělám si náčrt, no a ten náčrt měním, až se mi zalíbí, a pak do toho dávám barvy. Někdy je to lehký, ale někdy ne. Někdy třebas nevím jak, a tak to dám stranou. A nebo se stává, když vytvořím nějakou věc, vím že tam má něco patřit a nemohu na to přijít. Tak většinou si to dávám na zeď a dívám se na to ... a třebas na to přijdu až za dva dny! A někdy se stává, že si opravuji obraz za dlouho... za dlouho, že třeba, když ke mně někdo přijde a já mu ukazuji moji tvorbu a uvidíme tam nějakou chybu, že tam má něco být, tak si to dám stranou. A to trvá třeba dva roky! A opravím to.

Máte nějakou oblíbenou barvu?
No mám oblíbenou. Mám ráda žlutou ... potom mám ráda oranžovou ... no vlastně všechny barvy kromě černé. Však uvidíte, že černá je málokde. Nevím proč mám takovou antipatii proti černé, ale někdy ji tam potřebuji dát, jak to pořád otáčím, víte? Já vám ukáži jak tvořím... je to na látce. Já vždycky říkám, že „hraju šachy“. Měním to několikrát, až mě to padne, že se mi to zalíbí. No, to bude ... já už u toho mám tu představu. Třebas na tom saténu dělám jednu věc vedle druhé, květ třebas udělám vcelku. Však pak to uvidíte na té tvorbě, a pak z toho ... no tak takovou metodu mám. A moc mě těší taková metoda, že je to ze mě, že to nemám od nikoho, víte? A toho si moc cením, že mě nikdo neradí, že si prostě dělám. A já si myslím, že je to dobrá cesta. Já pozoruji moji vnučku, která kreslí. Oni ji nechají volně jít. A dělají dobře. Ona by si ani nenechala říct. Ona by řekla: „Babičko, tak je to dobrý, jak jsem to udělala!“ A já podle svých zkušeností vím, že je to dobře. Já bych také nesnášela, aby mi někdo řekl ... ten květ dej na druhou stranu. Né, to né!

Myslíte si, že existuje nějaký vztah mezi vašimi obrazy a hudbou?
No jejda! Já tam hodně ... dokonce vám mohu říct, při jaké hudbě jsem to dělala. Strašně mám ráda Janáčka. Jej, já mám ráda Janáčka! Ale než jsem ho začala milovat, tak mi to dalo hodně práce, než se mi přiblížil. Byl hodně těžký. Nebo takový Beethoven! Moje dceruška zná krásně hrát na klavír. Ona zahraje Appassionatu Beethovenovou ... jéjda! A ona když začala hrát, už jsem vytáhla svoje fidlátka a už jsem začala kreslit. Já jsem hodně při její hudbě kreslívala. Ona nádherně hraje. No prostě, vůbec ... jen při hudbě tvořím. Já bych nemohla tvořit, když je ticho, to ne. To by mně myšlenky utíkaly! A já musím mít myšlenky spojeny v jeden celek. A ta hudba mi k tomu hodně pomáhá. Když je třebas nějaká komorní hudba... takové věci mám velmi ráda. A někdy vám někdo řekne: „Ale to je docela něco jinýho!“ A já řeknu ano, to jsem dělala asi při jiné hudbě. Víte, to zas chytnu ty jiné tóniny, které potom ztvárňuji. Tak je to.

Jakým vývojem prošla vaše tvorba?
Moje tvorba prošla velikým vývojem. Ty krůčky byly velmi pomalé. To, co vidíte dneska, a když budete vidět začátky, jejda to je rozdíl! Veliký rozdíl. A vždycky si řeknu, když něco tvořím, že už zůstanu u toho. A jsem přesvědčena, že už nepůjdu. Ale já zas a zas si něco vymýšlím něco jiného. Už mě to žene ... ono mě to samo žene. Víte, ono mě to samo žene.

Co pro vás tvůrčí činnost znamená?
Znamená pro mě moc. Život mi naplňuje, naplňuje mě takovou..., takovou... já mohu říct co maluji, tak jsem vyrovnanější, klidnější, taková ... no, dává mě mnoho ta tvorba. Usměrňuje mě. Já jsem taková nebyla dřív, jak jsem dneska! Bývala jsem taková výbojná, no taková výbojnější a nestálejší. Teď jsem taková mírná, vyrovnaná, klidná. Já neznám den, kdy jsem se zlobila. Ne, všechno řeším klidně. A co mi také dává ta tvorba... odpoutává mě od hmoty. Víte, a když se člověk odpoutá od hmoty ... je lehčí. Ne, že bych plýtvala hmotou, to ne, ale netoužím mít moc. Vždycky říkám: „Jen to, co potřebuji, víc ne!“ Je mi to hloupé, když někdo lpí na hmotě. Pro mě už je to dneska hloupé. A když člověk k tomu dojde, je to dobře. K tomu bodu, kde je trošičku výš, myslím. Já si myslím, že takoví lidé, co hodně lpí na hmotě, stojí v přízemí... No, ale taky mít přitom dobré srdce! Víte? Pro každého. A já jsem spokojená se svým životem. Já jsem splnila všechno, co mi bylo dáno. A splnila jsem dobře. Víte, já to vidím v mých dětech. Mám děti dobré, šlechetné...

Mají vaše obrázky názvy?
Názvy svým obrázkům nedávám, protože každý člověk v tom vidí něco jiného. To jsem už sama zjistila, že každý na to jde jiným pocitem. Já mám jiný pocit a ten druhý má také jiný, tak nevím. Já jsem si vám jednou říkala: „ Je to zdravé? Vždyť člověk, když pracuje, má to pojmenovat!“ Ale já jsem vám slyšela v televizi, byl to sovětský sochař ... abstraktní, který hovořil. Velmi krásné věci dělal, moc se mi líbily. A oni se ho ptali, jak to má s názvy? Že si vždycky vezme své přátele, a potom řeší názvy nad jeho věcmi. A tak povídám: „Jejda, tak to né. Tak je to zdravý! Tak já mám totéž, není to nic nenormálního.“

Jakou technikou pracujete?
Různě. To jsou ... tempera, olej, barvy na látku, pastelky, propisovačky. No, všechno co je, tak užívám. Vytvořila jsem za těch dvacet let strašně moc. Víte, já nemám radost z toho, že se o mě cizina zajímá. Já bych spíš chtěla, aby moje tvorba byla v mé vlasti. Aby z toho měli moji lidé. Tak netoužím po tom, když cizina se o mě zajímá, abych tam posílala své věci, netoužím po tom. A z těch Litoměřic jsem měla velikou radost, to jsem měla nesmírnou radost. I kdybych jim to dala zadarmo. Tak jsem měla velkou radost, že to zůstává tady. Hodně našich umělců má moje kresby.

Jaké jsou zdroje vaší inspirace?
Člověk neví. Já také, když sama o sobě přemýšlím. Proč? Odkud to beru? Také mám velký otazník nad tím. Nějaký příznaky takhle, já necítím nic, to ne. Nemůžu si odpovědět moc. Opravdu nemám slov, abych si odpověděla na tuhle věc. Protože nemám příznaky, že bych třeba ... prostě já mohu i tvořit i s vámi mluvit. To je ale zajímavý, víte. Raději mám klid, když tvořím. Jo, to když maluji, když dělám do toho barvou, tak to už samozřejmě ... Ale mohu třebas vzít si papír, teď s vámi hovořit a třebas mohu dělat si námět. Ale teď jsem vám udělala jednu kresbu, a byla to taková, taková ...bomba, víte? Musela jsem se na ni podívat a udělala jste takhle .. Ale pořád se mi nelíbila, myslela jsem na to čtrnáct dní: „Já to musím předělat, to se mi nelíbí!“ Markéta ji viděla. A to já dávám pozor na Markétu. Ona moc nemluví. Ale když já vidím, že nic neříká, jenom se takhle dívá, tak už přemýšlím, že na tom něco našla. Dovedu o tom přemýšlet. A tak tu kresbu změnila. No a teď už jsem spokojená. To je zajímavý, když mě něco nesedí, jak já jsem vám taková rozrušená. Pořád na to myslím, víte? A největší já mám myšlení, když brzy ráno vstanu. Tak vždycky něco zachytnu. Později ne, to už jsem rozptýlená. Tak to já, když brzy ráno vstanu, tak si něco myslím. Třeba si myslím na nějaký předmět. Ale ten námět nevidím stoprocentně, jenom začátek. A to už potom tvořím při té práci. Zachytit. To máte zrovna tak, jako když nějaký skladatel uslyší nějaký tón. Třeba hrnec spadne na zem a on musí slyšet to třesknutí. On zachytí ten tón … a už to jede. To jako kdyby chytil nějaký klíč k něčemu. A to je i při kreslení. I když básník tvoří. Stačí, když jednu větu zachytne odněkud, já nevím odkud. A pak už mu to jede. To jsou takový taje, který nejsou vyřešený a snad ani nebudou.

Na čem pracujete v současné době?
Můj syn mi slíbil motýly. Víte, on má sérii krásných motýlů. Takových tropických. Ale pořád mi je nedával. Tak jsem si řekla, že si je nakreslím. A taky jsem si nakreslila. Tak se na ně podívejte… To je zvláštní, taky jsem na to přišla při té práci. To je vystřihování, to je plastika. Mě kresby, který jsou normálně nakreslený, nic neříkají. Potom jsem se snažila ty plastiky prostřihovat, abych se spíš k té skutečnosti přiblížila. No, a daří se mi to! … Ten má fialovou barvu… No, to nejsou motýli u nás, který jsou, to jsou motýli docela … snad to někde lítá. No člověk neví. Já si s tím hlavu nelámu … nakreslím to. No, podívejte na ty duhový barvy! Ty se spíš podobají. Ale teď vám ukážu motýly, který jsou opravdu fantastický. No podívejte se. Ti se už nepodobají našim motýlům. To už jsou ptáci. Víte, a když se na to díváte, tak je tam život. A to dělá ta plastika. Kdyby to bylo nakreslený normálně, no tak …

Já mám strašně ráda moji snachu, tu sochařku. To je velmi vzácná dívenka. A já jsem vám měla jednoho ptáka, kterého každý obdivoval. Když se na něho podíval, tak řekl jenom ááá! A Markéta, když to viděla, tak tolikrát mi řekla: „Jé, to je tak nádherný!“ A teď posledně, když tady byla, jsem jí řekla: „ Chtěla bys ho?“ A ona řekla: „ Maminko, dala bys mě ho?“ A já: „ To víš, že bych ti ho dala!“ Tak si ho vzala a měla z něho velikou radost. A to je u Markéty takové pro mě zvlášť povznášející, protože ona ví co je dobré. Ona ví… To je fantazie, viďte!

Co nejraději tvoříte?
Já nemohu říct, co nejraději maluji. Mě je každý obraz milý, když už je hotový. A když ho dám stranou a kreslím, tak zas ten je mi milý. Ale za těch 24 let co kreslím jsem zatím žádný nezahodila! I když se mě ten námět nelíbí. Taky se mě stalo, že jsem třeba polovinu nakreslila jinak. Nikdy jsem to nedala stranou. Jaksi si ho hodně vážím Každé kresby si moc vážím. 

A teď vám ukáži ptáky na saténu. No, podívejte se!.. Ta něžnost ohromná!... Víte, a ten satén se tak osvěcuje a ten dělá právě tu strukturu živou. Ráda na tom dělám. Přišla jsem na to sama. Já jsem vám neměla papíry. Vždycky na to přijdu z takové nouze. Měla jsem takové kousky saténu, tak jsem si řekla: „ Mohlo by se na to malovat?“ Tak jsem to zkusila a vidíte, šlo to! Ale většinou, když měním nějakou metodu, vždycky z nějaké nouze. Buďto něco nemám, víte… Tady vám ukážu ptáka, který má vrtulku. Tak si to představuji. Víte, ta vrtule se točí a pobízí ho k letu. Vidíte, ta se točí. Tam je to krásně znázorněný. To je všechno ze saténu, jenom jsou tam ty propisovačky. To dá moc práce, to bych jinak mohla nakreslit pět takových obrazů. To už musíte mít zručnost v prstech, jak to tvárníte. Musím toho nechat kvůli těm očím… A tady jsou kresby na hedvábí. Hedvábí musíte zespodu preparovat. Kdybyste ustřihla hedvábí, tak se vám bude třepit. To dá hodně práce, než jsem na to přišla. Teď už ty fígle znám. Všechno to dělám v látce, tak to jsou speciální barvy na látku. To se dostane koupit… no, někdy taky ne. Vidíte, … to je čtyřposchoďová družice v mé fantazii. Jestli ji tam najdete?! V mé fantazii ti motýli a ptáci nesedí na zemi, ale na větvích. A taky potom ta větev se hodně podobá tomu ptáku. Vidíte, tady sedí na větvi, na listě, … tady je pták královský, … tady je jako naše sova, … tady je takový dravec, vidíte? Tady jsou jako holubice. No, je to jiný … Tady je něžnost a vzdušnost.

A když se potom podívám a řeknu si, tak to jsem stvořila, je mi dobře. Je mi strašně dobře. Ale ne nějakou takovou pýchou, to ne. Já zemřu a budou to dědit děti. Ať si s tím dělají, co chtějí. Jenom, když by za to něco dostaly, aby se spravedlivě rozdělily. Vím, co to znamená mamon u člověka. Není žádný člověk dobrý, který má mnoho. Raději žít ve skromnosti a žít krásně. Já jsem se vždycky bála peněz. Bála jsem se jich. Poněvadž ten, kdo má mnoho, není moc dobrý. Jsem moc ráda, že mě napadlo na té látce kreslit… Vidíte, tady ta něžnost a tady ta hutnost. Ale je zajímavý, sama jsem nad tím přemýšlela. Teď jak jsem to dávala na nové papíry. Nenašla jsem nikdy, abych udělala stejný námět. Až to udělám, až se budu opakovat, tak bych to už mohla zabalit.

jaro 1980, Praha

(Přepis záznamu rozhovoru Pavla Konečného s Annou Zemánkovou z roku 1980, který byl natočen pro výtvarný pořad olomouckého Divadla hudby o její tvorbě.)

 

 

texty